PŘÍRODNÍ REZERVACE HUTĚ
Mgr. Michal Hájek

(interaktivní mapa)


Až do 17.-18. století pokrývaly území dnešní Žítkové hluboké lesy. Na teplejších svazích rostly karpatské dubohabřiny, v chladnějších polohách karpatské ostřicové bučiny a vzácně i kyselé bučiny s bikami. Bylinné patro v nich bylo řídké a hostilo jen několik druhů lesních bylin. Rozlehlé a celkem jednotvárné lesy občas zpestřila světlina na sesuvu, polom, lesní prameniště či skupiny olší při potoku. Od roku 1261, kdy byl založen Starý Hrozenkov (Vysoká Lhota na Hrozenkovském potoku), začal území nepatrně ovlivňovat člověk. Jen málokdo však narušil klid žítkovských hvozdů. Teprve asi před 300 lety přicházejí kopaničáři. O původu tohoto kolonizačního etnika existují různé dohady. V jejich řeči, písních a způsobu hospodaření se jen málo uplatňují prvky valašské a slovácké, naopak velmi silně lze pozorovat prvky rusínské, polské a slovenské. Nově vzniklé obce v okolí Starého Hrozenkova (Žítková, Vyškovec, Vápenice, Lopeník) byly záhy dosídleny rodinami z moravského Slovácka. Vznikla etnická skupina, která si díky značné geografické i kulturní izolovanosti od ostatních komunit moravskoslovenského pomezí udržela svou osobitost dodnes.


První biologická vsuvka

Po odeznění dob ledových (asi před asi 10 000 lety) byla krajina střední Evropy dosti jednotvárná a druhově chudá. Mnohé rostlinné a živočišné druhy byly dobou ledovou zcela zdecimovány. Střídaly se zde chudé borobřezové lesy se sprašovými stepmi a lesostepmi a jen zvolna na naše území pronikaly dnešní dřeviny (dub, buk, smrk, lípa, habr). Postupně celé území zarostly lesy, převážně listnaté. Pestrost rostlinných a živočišných druhů (tzv. biologická diverzita) byla velmi nízká. Obrovský nárůst diverzity zaznamenáváme s příchodem člověka, který vyklučil lesy (v nejteplejších oblastech lesostepi), začal pást a hospodařit. Středoevropská krajina se tím obohatila o řadu nových druhů. Otevřením krajiny se usnadnila migrace a urychlila se výměna genetických informací mezi do té doby izolovanými populacemi rostlin. Rovněž značné množství druhů, do té doby omezených na velmi malá prosvětlenější místa v lesních komplexech, mnohonásobně zesílilo své populace a dalo vznik loukám. Tyto luční druhy se postupem času staly velmi hojnými prvky v květeně našich zemí. Byla mezi nimi i řada druhů, které dnes považujeme za kriticky ohrožené. V nížinách se tak stalo asi před 4000 lety. Na Žítkovou přišel člověk o mnoho později, asi před 300 lety.


Kopaničáři začali na Žítkové klučit a pálit lesy a na uvolněných místech začali pást dobytek. Založili malá políčka, jejichž umístění v krajině neustále střídaly. Po odlesnění svážného terénu na Žítkové se prudce zvýšila aktivita sesuvů, které ohrožovaly primitivní kopaničářská obydlí (tzv. kopanice). Lidé se jim bránili tím, že pastviny hustě osadili svými odrůdami ovocných stromů a že při klučení lesů ponechaly vzrostlé solitérní stromy. Sesuvy ještě více rozčlenily povrch Žítkové a vytvořily řadu svahů, kotlin a muld, které se od sebe liší mikroklimatickými poměry, hloubkou půdní vrstvy a vlhkostí. Na řadě míst sesuvy uvolnily podzemní prameny a daly jim na povrch vyplynout plošně, což způsobilo vznik svahových mokřin. S příchodem kosy začali kopaničáři své pastviny nejdřív kosit a až na podzim přepásat. Pole a louky poblíž usedlostí hnojili chlévskou mrvou a kosili dvakrát ročně, vzdálenější louky byly pouze jednou v pozdním létě posečeny a na podzim přepásány. Jelikož v ostatních oblastech Bílých Karpat byly již květnaté louky vytvořeny, vznikly velmi brzy i zde. Rozkvetlé louky vtiskly krajině neopakovatelný ráz. Kopaničáři vyhledávali užitkové, okrasné a pověrečné rostliny, vysévali je do svých zahrádek, sbírali je po celém okolí a dávali jim rozličné názvy. Nejednou se z luk vraceli s kyticemi pestrobarevných květů, jejichž součástí byly i kukačky a drobniačky, dnešní kriticky ohrožené orchideje.


Druhá biologická vsuvka

Diverzitu (druhovou pestrost) ovlivňuje řada faktorů. Na přirozených loukách je diverzita většinou vyšší než v lesích. Luční druhy jsou menší než stromy, a proto i citlivěji reagují na maloplošné rozdíly mezi stanovišti. Členitá a sesuvná území nabízejí celou řadu tzv. mikrobiotopů, které se liší výškou hladiny podzemní vody a mírou jejího kolísání, dále zastíněním a chodem teplot a hloubkou a vlastnostmi půdní vrstvy. Diverzita lučních porostů je udržována kosením. Kosení brání tomu, aby konkurenčně silné (agresívní) druhy převládly a svou živou hmotou a stařinou (nahromaděná uschlá stébla trav) udusily konkurenčně slabé druhy a také tomu, aby se na loukách uchytily semenáče a výmladky dřevin, které by louku zarostly. Sklizením nakoseného sena se z louky odstraňují živiny, které by při svém nahromadění rovněž podpořily jen několik málo druhů. Ani způsob hospodaření na loukách není jednotný. Jednotlivé louky na Žítkové se lišily v počtu sečí za rok, dobou pokosení a způsobem kombinování seče a pastvy. Obzvláště klíčová je doba pokosení, která ovlivňuje, které rostliny vytvoří semena a vysemení, které se odnoží při zemi a kolik živin stihne která rostlina uložit do svých podzemních zásob. V Bílých Karpatech došlo k ideálnímu skloubení diverzity stanovišť a diverzity v hospodaření s geografickou polohou na hranici tří květenných říší - panonské (nížiny a pahorkatiny navazující na Maďarskou nížinu), karpatské (pohoří karpatské horské soustavy) a hercynské (středoevropská oblast). Výsledkem je obrovská druhová diverzita na malém prostoru, což má nenahraditelný význam v ochraně biologických druhů. Na ploše 25 m2 roste v jižní části Bílých Karpat až 130 druhů "kvetoucích" rostlin (bez mechů, lišejníků, řas), v PR Hutě na Žítkové až 80 druhů. Tyto počty řadí bělokarpatské louky na první místo v Evropě. Následují poslední zbytky luk v Estonsku, v jižním Švédsku a na Kavkaze.


První zmínka o obci s názvem Žitkovská obec pochází z roku 1829. Obec se rozkládá na celých 591 (!) hektarech, roztroušena do jednotlivých osad (Koprvasy, Boky, Hutě, Pitínské paseky, Rokytová, Skaličí a další). Část osady Koprvasy leží na slovenské straně hranice, kde nyní spadá pod obecní úřad v Drietome. Lidé ze Žitkové ani z okolních kopaničářských obcí se světem příliš nekomunikovali. Tak na podobném principu izolace, jakým vzniká v přírodě druhová pestrost, uchovala se obrovská etnografická odlišnost kopaničářů až do tohoto století. Za starých časů se lidé kromě zemědělství živili ještě výrobou dřevěných nástrojů a dřevěného uhlí, sušením ovoce, ale i pytlačením na panském. Své výrobky prodávali na trzích v Uherském Brodu a v Trenčíně. Obec Žítková doznala své největší slávy existencí tzv. bohyň, žen, jenž svou jasnozřivostí, tajemností a léčitelskou schopností přitahovaly přespolní návštěvníky. Ti se sjížděli se svými problémy a bolestmi z celého Rakouska-Uherska. Na kraji vesnice bývali odchyceni dětmi. Ty v hovoru nenápadně vyzvěděli, s čím dotyčný přichází, aby pak návštěvník s překvapením zjistil, kolik toho bohyňa o něm ví. Místní obyvatelé ale v léčitelské schopnosti bohyň většinou příliš nevěřili. Dlouholetá izolace moravských Kopanic zapříčinila žel i dlouho trvající negramotnost a bezkulturnost (pomineme-li na chvíli osobitou kulturu lidovou). Rozmáhalo se zlodějství, obce občas sužoval kořalkový mor, což bylo navršení všech následků přehnané konzumace páleného a jeho užívání jako prostředek k uspávání dětí. Vztahy mezi lidmi často ovládal materialismus. To vše bylo následkem obrovské chudoby, sužující Kopanice v 19. století, jejíž záporné projevy nemohla umenšovat vzdělanost. První učitel (vysloužilý desátník Josef Rákosník) přišel na Kopanice až v roce 1845.
Dvacáté století připravilo kopaničářům několik osudových ran. Ještě v roce 1923 napsal školní ředitel Josef Klvaňa z Kyjova, nazývajiv kopaničáře lidem biblickým, ve svém dopise tamnímu správci školy J. Hoferovi: "... až všechen slovácký lid odhodí svůj krásný kroj a zamění ho za hadry, budou Kopanice posledním koutem Moravy, kde bude prostý venkovský lid vyšívat a v kroji chodit." První překážkou, která se postavila do cesty vyplnění této věštby, se stala kolektivizace zemědělství. Ta se po svém prvním neúspěchu v 50. letech do kraje znovu vrátila, poněkud razantněji, ještě v letech sedmdesátých. Zhoršila vztahy mezi lidmi a nahnala je do továren v Bojkovicích, Trenčíně a Uherském Brodě. Změnila jejich život natolik, že začal postupný odliv místních obyvatel do měst. Státní statek, který na cenných loukách hospodařil, zásobil půdu vydatně živinami, aby pak nepřístupné a územně chráněné plochy úplně opustil. Tak se stalo i v přírodní rezervaci Hutě, která zcela zarostla keři a agresivními travami. Uvažovalo se dokonce i o zrušení rezervace a "odepsání" této cenné lokality.
V roce 1989 přišla na Hutě skupina mladých lidí, která do té doby prováděla údržbu chráněných území u Strání pod hlavičkou Československého svazu ochránců přírody Vlčnov. Lační po nové práci pro přírodu shlédli aktuální stav Hutí a spatřili rozlehlé území zarostlé náletovými dřevinami, třtinou křovištní a válečkou prápořitou, v horní části intenzivně sešlapané a eutrofizované nepřiměřeně velkým stádem ovcí. Jen na malé ploše našli početnější skupiny vzácných vstavačovitých rostlin (orchidejí). Nadšenci, vedení Jiřím Škárou a Pavlem Jančářem, postavili na louce pod touto nejcennější plochou tábor, uchopili pily, sekery a kosy a dali se do díla. Mnoho kos polámali a pilek ztupili, než se po několika letech práce stala z malé plošky hektarová druhově bohatá louka, již stačilo toliko udržovat pravidelným kosením. Ošetřovaná plocha se začala postupně rozšiřovat, až obsáhla téměř 7 hektarů.


Třetí biologická vsuvka

Vysoká diverzita, která v mozaikovité karpatské krajině vznikla zásahem člověka, by při opuštění území byla ztracena. Na loukách by se uchytily keře (hlohy, růže) a pionýrské stromy (bříza, jasan, osika), které by zcela potlačily luční druhy. Lze předpokládat, že za normálních podmínek by vývoj na opuštěných loukách směřoval rychle k lesu. Podmínky v současné středoevropské krajině však nejsou zcela normální. V půdě je značné množství dusíku a fosforu a až neuvěřitelné množství dusíku přinášejí srážky. Spady dusíku ve Starém Hrozenkově dosahují 38 kg na hektar, přičemž při sklizni neprodukční louky se odstraní jen asi 17-22 kg. Kritická zátěž, kterou už nelze kompenzovat sečením a přirozenými procesy v rostlinných společenstvech, byla u travních typů podobných karpatským stanovena na ca 25 kg/ha. Tento stav zcela vyhovuje některým konkurenčně silným travinám, jako jsou válečka prápořitá, třtina křovištní, rákos obecný, pýr plazivý nebo ovsík vyvýšený. Pokud se louka přestane kosit, tak hned v prvních letech vytvoří tyto druhy souvislé husté porosty a půdní povrch přikryjí neprorostitelnou vrstvou stařiny. Tím zcela a nenávratně udusí citlivé (ohrožené) druhy. Z několika desítek rostlinných druhů zbude pouze jedna až tři dominanty a malý počet živořících odolnějších druhů. Vzniklé porosty nejsou ani estetické, nehledě na to, že bez lidských zásahů by z nich čněly i černé siluety uschlých a bouřkami zlomených ovocnanů. Návrat k původnímu stavu je možný, pokud ještě existují v blízkém okolí přirozené porosty. Je spojen se značnou amortizací techniky a malou efektivitou práce a je velmi dlouhodobý. Po dosažení stavu, který se blíží přirozenému, je pak nutné v kosení pokračovat. jinak celé úsilí přijde nazmar.


Brigádníci přijížděli na Hutě každý rok. Žítková se jim přitom ztrácela před očima. Po krachu většiny podniků ve střediskové obci Bojkovice a po rozdělení Československa, kdy místní obyvatelé přišli o možnost práce v Trenčíně, stoupla hrozivě nezaměstnanost. To se spolu se zhoršením dopravní obslužnosti a se zavedením hraničního režimu podepsalo na zrychleném odchodu mladšího obyvatelstva do měst. Místní usedlíci, kteří dosud obhospodařovali poslední louky, začali umírat. V této neradostné situaci se péče o přírodní rezervaci stala nesmírně důležitou pro zachování druhového bohatství kopanických luk. Postupem času se na Hutích znovu objevily dříve zde nezvěstné druhy, vzácné druhy zvětšily své populace, druhová pestrost na nejcennějších plochách stoupala. V 1996 zde bylo zjištěno 80 druhů na ploše 30 m2 a tento počet se stále postupně zvětšuje. Na svazích se začínají "krystalizovat" rostlinná společenstva, která dříve zanikala pod dominujícími agresivními druhy. Brigádníci rozšířili svou péči i o obnovu přestárlých ovocných stromů a o extenzívní pastvu ovcí. Biologická diverzita na Hutích se neustále zvyšuje, k čemuž přispívá i kvalitní ruční práce. Jen částečně se využívá těžká a nespolehlivá mechanizace. Současný stav lokality však nemůže svádět k uspokojení. Při přerušení prací by se pracně budovaná rovnováha zhroutila, nastal by rychlý návrat k neutěšenému stavu před započetím prací a úsilí desíti dosavadních turnusů by bylo zhaceno. Proto potřebujeme každým rokem získat na svou stranu lidi, jimž není osud luk lhostejný a kteří jsou ochotni k dobrovolné práci pro přírodu.


Čtvrtá biologická vsuvka

V rezervaci se nyní vyskytuje více než 20 silně ohrožených rostlin květeny ČR, z nichž většina je vázána na původní rostlinná společenstva. Množství různých stanovišť a sukcesních (vývojových) stadií způsobuje, že populace ohrožených rostlin jsou na Hutích velmi početné (v porovnání s některými jinými územími, kde tyto druhy jen přežívají) a pravděpodobnost jejich záchrany je tedy větší. V každém rostlinném společenstvu nacházíme druhy, které určují jeho ráz a jsou zde nejvíce zastoupené. Pak druhy, které mezi těmito dominantami hledají příhodné místo k růstu a využívají při tom rozmanitosti půdních podmínek (sesuvná území) i zásahů člověka (kosení, pastva). Dříve byly obě tyto skupiny rostlin na Hutích v rovnováze - žádná z rostlin nepřevládla dlouhodobě tak, že by ostatní potlačovala. To umožňovalo výskyt velkého množství rostlinných druhů na jedné ploše. Ač se to nezdá, systematicky prováděný management rezervace má velký vliv i na ty skupiny rostlin, u nichž by se to na první pohled nezdálo. Řasová vegetace pramenišť je závislá na obsahu živin ve vodě, dostatečném zavodnění a dostatečné nabídce různých druhů mechorostů, které různě upravují pH vody a vytvářejí tak mnoho specializovaných biotopů ve svých polštářích. Všechny tyto jevy jsou kosením ovlivnitelné. Obecně platí, že degradací mokřadních luk při opuštění by se diverzita prostředí (a tím i vhodných lokalit) snížila. Rovněž mnohé druhy hub a lišejníků jsou na kosení nepřímo závislé. Největší diverzita jejich zemních zástupců je největší na nejdéle kosených plochách, kde je porost řídký. Rovněž lišejníky rostoucí na kamenech vtroušených na louky by při zastínění stařinou agresivních trav vymizely. Vzácné mechorosty by zase ustoupily při degradaci mokřadů a při zastínění přízemní vrstvy lučních společenstev výraznými dominantami. Rozmanitost mechového patra je opět největší na nejdéle kosených plochách a v mnohých případech nepřímo podmiňuje i výskyt jiných vzácných rostlin, které v mechu klíčí (orchideje) a nebo které svou schopností žít v mechu unikají konkurenci ostatních druhů (ohrožená kapradinka vratička měsíční). Podobně je to s houbami. Na druhově nejbohatších plochách nejčastěji nacházíme vzácné a ohrožené voskovky.


Jak vypadá PR Hutě ?

PR Hutě (12,22 ha) se rozkládá na severozápadních svazích Vlčího vrchu, kde sesunuté kyselé pískovce chabovského souvrství vytvořily s vápenitým podložím bělokarpatské jednotky magurského flyše rozsáhlé pole svahovin, v němž se rychle střídají kyselá místa s bazickými. Ve vrstvě svahovin se rozlévají prameny do slatinných mokřadů a mokřadních luk, někdy voda zůstává na jílovitém podloží v pohybu těsně pod půdním povrchem a dosáhnou ji jen hlubokokořenící rostliny. Na sušších i vlhčích místech vzácně vystupují jednotlivé kameny. Reliéf se mění velmi rychle a náhle. Mikroklimatické podmínky se dále zvýrazňují přítomností drobných lesíků a výrazných břehových porostů Žitkovského potoka. Hutě patřily dříve mnoha vlastníkům a kousek po kousku byl proto obhospodařován jinak. Všechny tyto faktory se sečetly v jednu velkou mozaiku, která nemá jinde obdoby. Rostlinná společenstva se zde rychle mění, druhová rozmanitost cévnatých rostlin, mechů a lišejníků je značná.


Vzácné a ohrožené druhy rostlin v PR Hutě

Většina laiků si pod pojmem "květena Bílých Karpat" představí orchideje. Ano, vstavačovité rostliny se staly jakýmsi symbolem Bílých Karpat a jejich úbytek později vzpruhou pro řadu profesionálních i amatérských aktivit k jejich záchraně a ke sledování jejich populací. Taková aktivita amatérských botaniků a ochránců přírody nemá u nás obdoby, proto přiznejme orchidejím vůdčí postavení mezi ohroženými rostlinami Bílých Karpat, i když nejvzácnější, nejcennější a nejohroženější druhy patří do zcela jiných taxonomických skupin. Z ohrožených orchidejí na Hutích hojně rostou vstavače kukačka a vojenský, hlavinka horská, prstnatce bezový a májový, pětiprstka žežulník a kruštíky růžkatý a bahenní. Lokalita je též historickým nalezištěm v ČR již vyhynulých orchidejí vstavač štěničný a švihlík krutiklas, jež se další údržbou luk mohou znovu objevit. Z dalších ohrožených rostlin jsou to například hořeček žlutavý karpatský, silně až kriticky ohrožený podzimní typ hořečku žlutavého, který jinde než v Karpatech (např. na východní Moravě a na Slovensku) neroste. Vzhledem neméně atraktivní je hořeček brvitý s brvitými okraji korunních lístků. Na mokřadu v jihozápadním cípu rezervace (a vzácněji i na jiných místech) vykvétá na podzim tolije bahenní, s jedním listem, objímajícím lodyhu v dolní části, a nádherným bílým květem, jehož originální stavba byla důvodem k popsání samostatné čeledě rostlin tolijovitých. V českých zemích patří v současnosti k silně ohroženým druhům, s nejhojnějším výskytem opět na východní Moravě. Lahodným nálezem se pro milovníky vzácných rostlin stávají drobné, silně ohrožené a citlivé kapradinky vratička měsíční a hadilka obecná. Jinde ustupujícími druhy jsou i kociánek dvoudomý a mokřadní kozlíky dvoudomý a celolistý, přičemž druhý jmenovaný je karpatským subendemitem (roste jen v pohoří Karpaty a v přilehlých oblastech). Na mokřadech můžeme najít nenápadné, leč rovněž ohrožené rostliny bařičku bahenní, skřípinku smáčknutou a ostřici oddálenou. Mokřady se již zdálky prozrazují bílými chomáči suchopýrů širolistého a úzkolistého. Vzácné lišejníky (viz seznam na konci kapitoly) nacházíme zejména na ořešácích, ale i na švestkách (provazovka Usnea hirta), mechorosty zejména na mokřadech, ale i na řídce zapojených loukách. Množství druhů hub svědčí o tom, že i společenstva těchto organismů jsou na Hutích dobře zachovalá a oplývají druhovou pestrostí. A to má vztah i k výskytu cévnatých ("kvetoucích") rostlin, jejichž některé vzácné druhy (orchideje, hruštičky, hořečky) rostou v soužití s houbovými vlákny (tzv. mykorrhize). Kromě jedlých hřibovitých hub zde naleznete množství velkých lupenatých hub. Mezi nimi vynikají vzácné a ohrožené voskovky, které jsou pestrobarevné a jeví se jako by byly vytvarovány z vosku. Při bližším pohledu do porostu objevíte i řadu drobných houbových plodnic. Mezi nimi několik vzácností, k nimž patří například nápadně zbarvený pazoubek zelený (Microglossum viride) nebo na mechu v mokřadech rostoucí průhledná bělavá ouška Leptoglossum lobatum. Pro odborně zdatné čtenáře připojuji podrobný seznam vzácných a ohrožených druhů rostlin v PR Hutě:
Cévnaté rostliny: Antennaria dioica, Blysmus compressus, Botrychium lunaria, Carex distans, Centaurium pulchellum, Cephalanthera rubra, Crepis praemorsa, Dactylorhiza x aschersoniana, Dactylorhiza majalis, Dactylorhiza sambucina, Epipactis palustris, Epipactis purpurata, Epipactis muelleri, Eriophorum latifolium, Gentiana ciliata , Gentianella lutescens subsp. lutescens, Gentianella lutescens subsp. carpatica, Gymnadenia conopsea s.s., Ophioglossum vulgatum, Orchis militaris, Orchis morio, Orchis mascula, Parnasia palustris, Taraxacum paucilobum, Traunsteinera globosa, Triglochin palustre, Valeriana dioica, Valeriana simplicifolia, Valerianella rimosa.
Mechorosty: Bryum klingraeffii, Bryum rubens, Dicranella schreberana, Dicranum bonjeanii, Didymodon spadiceus, Ephemerum serratum, Eucladium verticillatum, Fissidens adianthoides, Lescuraea incurvata, Oxystegus tenuirostris, Philonotis calcarea, Platygyrium repens.
Lišejníky: Anaptychia ciliaris, Arthonia radiata, Arthonia radiata, Buellia griseovirens, Caloplaca cerina, Collema flaccidum, Dimerella pineti, Evernia prunastri, Graphis scripta, Hypogymnia tubulosa, Lecania fuscella, Lecanora argentata, Lecidella eleochroma, Parmelia acetabulum, Parmelia elegantula, Parmelia glabra, Parmelia subargentifera, Peltigera horizontalis, Pertusaria amara, Physconia distorta, Placynthium nigrum, Pyrenula nitida, Thelocarpon laureri, Usnea hirta.