BUCHLOV
významný bod Chřibských hřbetů, středověký hrad
509 m n.m., 3 km sz. od Buchlovic
Vrchol široce zaobleného, celkově k sz. ukloněného hřbetu s příkrým jižním svahem tvořený paleogenními pískovci a slepenci soláňských vrstev magurského flyše. Na vrcholu vypreparovaná skaliska s malou jeskyňkou dnes krytá stavbou hradu. Pro svou strategickou polohu se dá předpokládat existence předvěkého hradiska, která však doposud nebyla archeologicky doložena. Jsou známy pouze ojedinělé nálezy neolitických střepů kultury s moravskou malovanou keramikou. Na jižním svahu byly nalezeny i střepy připomínající keramiku halštatskou nebo laténskou.
Hrad Buchlov je přes svůj nepochybně starší původ připomínán až roku 1300 ve jménu Protivy z Buchlova, který zde vykonával pravděpodobně funkci purkrabího. Hrad i s okolním lesnatým panstvím náležel panovníkovi a plnil funkci správního střediska. V l.1295 - 1300 tento kraj spravoval Albrecht ze Zdounek, správce královských lesů (forestarius regius), pravděpodobně sídlící na zeměpanském Buchlově. V průběhu 14. století jsou zprávy o hradu kusé, jen občas je vzpomenut některý ze zdejších purkrabí (1356 Havel z Buchlova, 1398 Hartman ze Stříteže, purkrabí na Buchlově). Samotné panství buchlovské nebylo v této době velké, omezovalo se spíše na řídce osídlené lesnaté terény Chřibů. Královští úředníci na Buchlově však vykonávali pro rozlehlé území soudní pravomoc. Buchlovské lovecké právo zvané také krevní přetrvávalo až do 18. století, kdy bylo zrušeno právními reformami Marie Terezie.
Počátkem 15. století se Buchlov dostal do zástavního držení pánům z Lichtenštejna, pravděpodobně od moravského markraběte Jošta. Již roku 1422 je však výměnou za jiné zástavní statky získal zpět král Zikmund, který se snažil upevnit svou vojenskou moc ve zdejším kraji, vážně ohrožovaným husity. Moravští husité si zřídili roku 1421 nedobytnou pevnost v Uherském Ostrohu a odsud plenili široké okolí. Zikmund povolal na pomoc uherská vojska pod velením Stibora ze Stibořic, kterému svěřil také správu svých opevněných bodů (mimo Buchlov např. Hradiště, Bzenec, Cimburk, Střílky a další). Stibor vynaložil nemálo vlastních prostředků na vedení boje proti husitům, čímž se stal Zikmundovým věřitelem. Král, který dluh nemohl ihned splatit postoupil tedy Stiborovi do zástavy panství Veselí, Bzenec a Buchlov (koncem listopadu 1422). Jako další zástavní držitel hradu je uváděn roku 1434 Petr Roman z Vítovic. V l. 1437 - 1464 držel hrad drsný válečník Čeněk z Mošnova a jeho synové. Tyto roku 1465 vystřídali bratři Beneš a Ludvík z Vajtmile, kteří svá zástavní práva odstoupili roku 1467 pánům z Landštejna. Po roce 1475 držel hrad Albrecht Kostka z Postupic od nějž získal zástavní práva roku 1478 Jan Boček z Kunštátu zvaný Suchý Čert. Zpátky do držení Kostkům z Postupic se Buchlov dostal roku 1481. Vzhledem k tomu, že na buchlovském panství vázly dluhy ještě z období pánů z Landštejna rozhodl soud o jeho vydání největšímu z věřitelů, pánům z Cimburka. Držitelem hradu se stal mocný a vlivný muž, moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka a po něm jeho synovec Adam. Cimburkové si desetiletou držbou panství zřejmě uhradili své pohledávky, neboť roku 1497 byl zpět na hradě rod Kostků z Postupic. Bohuše Kostka však záhy převedl zástavní práva rytířům ze Zahrádky (1498). Petr Přibík ze Zahrádky držel na přelomu 15. a 16. století nejen buchlovské panství sahající od Stříbrnic až po severní svahy Chřibů na Zdounecku a Kvasicku, ale také pás území podél řeky Moravy s Napajedly, Spytihněví a Topolnou. Zčásti se jednalo o královskou, zčásti o biskupskou zástavu. Novou zástavní listinou, kterou si na králi Vladislavovi Petr Přibík vymohl se určuje, že panství buchlovské a napajedelské zůstane v jeho doživotní držbě. Tímto dokladem vydaným v Budíně v srpnu roku 1500 se potvrzuje také doživotní držba dvou nástupců Petra Přibíka, kterými se stali jeho bratři Václav a Diviš. Král však roku 1511 předal dědičná vlastnická práva k hradu Buchlovu Arklebu Trnavskému z Boskovic. Ten jednal s Václavem a Divišem ze Zahrádky o vyplacení zástavní sumy a jejich dobrovolném zřeknutí se práva na doživotní držbu, což však bratři odmítli. Proto Arkleb Trnavský převedl svá dědická práva roku 1513 na Viléma Kunu z Kunštátu, který se pokusil s rytíři ze Zahrádky obnovit jednání . Ani tato jeho snaha nevedla k úspěchu, proto roku 1516 vrátil dědická práva Arklebu z Boskovic. Od něj tyto práva odkoupil roku 1520 Václav ze Žerotína, manžel Anny, neteře Diviše ze Zahrádky. Václav ze Žerotína panství značně rozšířil a upevnil. Po Václavově smrti roku 1534 zdědili panství jeho tři synové - Jan, Pavel a Václav. Bratři však roku 1542 menší část panství s Buchlovem, Buchlovicemi a Stříbrnicemi prodali svému švagru Janu Ždánskému ze Zástřizl, který začal brzy přikupovat další vesnice a svůj nový majetek rozšiřovat . Protože Jan Ždánský neměl mužského potomka vymohl si u císaře svolení k darování svého panství synovci Zikmundovi z prakšické větve Zástřizlů. Ten však byl roku 1581 zabit v Brně při pouličním souboji. Po jeho smrti vlastnická práva k Buchlovu přešla na jeho bratra Jindřicha. Jindřich Prakšický ze Zástřizl byl proslulý svými spory, zvláště o hranici se sousedním velehradským klášterním majetkem. V létě roku 1582 byl Jindřich na lovu v nedalekém horském údolí úkladně zavražděn. Okolnosti jeho smrti nejsou dodnes úplně objasněny (U zabitého). V následujících letech spravovala panství jeho manželka Kateřina Rájecká z Mírova a poručník nezletilého Jindřichova syna Jiřího Zikmunda Václav Morkovský ze Zástřizl. Jiřímu se dostalo výborného vzdělání a také hodně cestoval po Evropě. Když se ujal po nabytí plnoletosti svého panství pustil se do přestaveb hradu i zušlechtění hospodářství. Podle zkušeností nabytých v cizině zakládal na panství vinice, nechal budovat rybníky a založil pravděpodobně i první sklárnu. Jiří Zikmund zemřel mlád a zanechal po sobě nezletilé děti Milotu a Kunhutu. Až do Milotovy zletilosti připadla správa panství poručníkům a jeho matce Elišce Gedeonce Kotvrdovské z Volešničky. Milota zemřel svobodný a bez potomků roku 1644. Majetek zdědila jeho sestra Kunhuta, provdaná za Bernarda Diviše Petřvaldského z Petřvaldu. Dalším majitelem panství se stal její syn Hanuš Zikmund Petřvaldský, zemský sudí a hradišťský krajský hejtman, roku 1658 povýšený do stavu svobodných pánů. V té době již značně rozšířené panství si po otcově smrti rozdělili synové. Amand Ferdinand si ponechal Střílky, Janu Dětřichovi připadl Buchlov. Jan Dětřich se roku 1692 oženil s Anežkou Eleonorou z Collona Felsu, pro kterou dal postavit zámek v Buchlovicích. Buchlovské panství zdědil jeho zbožný syn Zikmund Karel, po něm vnuk Bernard Jan. Bernard Jan zemřel svobodný, pravděpodobně otravou jedem roku 1763. Panství připadlo jeho sestře Eleonoře, která je odstoupila mladší sestře Terezii. Ta byla provdána za Prospera hraběte Berchtolda. Zabila se pádem s koně a panství přešlo zpět do majetku její starší sestry Eleonory. Ta odkázala buchlovské panství svému synovci Leopoldu Berchtoldovi, synu Prospera Berchtolda a její sestry Terezie. Leopold František Xaver Berchtold byl vzdělaným právníkem a lékařem, který procestoval téměř celou Evropu, severní Afriku a Malou Asii. Proslavil se svou lidumilnou činností jak na panství tak i mimo něj, která vyvrcholila zřízením nemocnice ze zámku v Buchlovicích. Sám potom pobýval na nedalekém loveckém zámečku (Smraďavka) a na hradě Buchlově. Jeho syn Zikmund se s rodinou natrvalo odstěhoval do buchlovického zámku. Hrad Buchlov však přeměnil ve veřejnosti přístupné rodinné museum, pyšnící se především přírodopisnými sbírkami jeho otce a strýce Bedřicha Všemíra. Z této doby pochází také zajímavý nález z hradu Buchlova. Jedná se o bronzovou figurku s roztaženýma rukama a tříhrotou čepicí zvanou Buchlovská baba. Romantici ji považovali za slovanskou modlu, proto ji hrabě Berchtold roku 1844 poslal do pražského Národního musea. V této době však již byla zařazena mezi ostatní nálezy podobného druhu - středověké svícny, které se slovanským bájeslovím nemají nic společného. Za svou účast na stavovském povstání roku 1848 byl Zikmund Berchtold odsouzen k trestu smrti, ale nakonec byl císařem Františkem Josefem I. omilostněn. Trest smrti mu byl změněn na doživotní domácí vězení v buchlovickém zámku, odkud se nesměl vzdálit dále než do okruhu 10 km. Jeho dědicem se stal roku 1869 syn Zikmund II. Samuel Corsinus, který byl znám především jako zemědělský a lesnický odborník, proslavený svým chovem koní. Správnou hospodářskou politikou dokázal dostat panství z dluhů, které na něm vázly ještě díky lidumilné činnosti jeho dědečka. Zikmund II. zemřel roku 1900 a panství zdědil jeho syn, právník a diplomat Leopold. Na přelomu 19. a 20. století pracoval jako archivář hradu Buchlova Leopold Nopp, který zpracovával zdejší knihovnu a archiv. Náhodně se mu podařilo objevit v lenošce ukrytý deník Jana Jeníka, rytíře z Bratřic, který se stal autentickým podkladem Aloisi Jiráskovi k  5. dílu F.L. Věka . Leopold Berchtold byl roku 1906 jmenován velvyslancem v Petrohradě a v l. 1912 - 1915 byl ministrem zahraničních věcí Rakousko Uherské monarchie, v l. 1916 - 1918 vykonával funkci nejvyššího komořího císaře Karla. Po vzniku Československa roku 1918 byl Leopold Berchtold prohlášen za nežádoucí osobu a měl úředně zakázáno trvale pobývat na území republiky. Panství spravoval jeho syn Alois, který je také roku 1942 zdědil. Ten se po roce 1945, kdy bylo buchlovské panství na základě Benešových dekretů zestátněno odstěhoval do Vídně.
Stavební počátky hradu Buchlova spadají do pozdně románského období čehož jsou důkazem architektonické prvky pocházející ze stavební huti, která pracovala na nedalekém Velehradě. Stavbě hradu, na východní Moravě ojedinělého stavebního typu, majícího svůj domov spíše v rakousko bavorském Podunají vévodila hranolovitá věž. Raně gotická kaple jejíž zbytky byly náhodně objeveny v 50. letech 20. století byla pravděpodobně poškozena při obléhání hradu uherskými vojsky v 15. století Větší stavební úpravy hradu byly prováděny v posledním desetiletí 15. století pány z Cimburka. Provedli přestavbu vnitřního hradu přičemž vznikly pozdně gotické reprezentativní prostory mj. i tzv. malý a velký rytířský sál. Žebrové svorníky v těchto sálech zdobí soustava erbů předků a spřízněných rodů Adama z Cimburka. Rozsáhlé stavební úpravy, již v duchu renesance, dal provést Jan Ždánský ze Zástřizl. Nechal změnit přístup do hradu a r. 1546 vybudovat hranolovitou hodinovou věž jejíž vchod zdobí erb Zástřizlů a heslo Fortissima turris nome Domini (Nejpevnější věž je jméno Páně). Taneční sál na terase před hodinovou věží byl vybudován roku 1602 u příležitosti svatby Jiřího Zikmunda ze Zástřizl s Eliškou z Volešničky.
Krátce před svou smrtí roku 1613 dal Jiří Zikmund zbudovat rozsáhlé vinné sklepy pod hradem. K obnovení první hradní brány a výstavbě sousedního klínového bastionu došlo okolo roku 1662. Tuto skutečnost nám dokládají spolu s letopočtem erby Hanuše Zikmunda Petřvaldského a jeho manželky Anny Marie Serényiové umístěné nad branou. Brána mezi prvním a druhým nádvořím dostala svou podobu koncem 17. století Hrad si zachoval svou původní středověkou podobu také díky péči Berchtoldů, kteří z něj učinili museum a nedopustili jeho devastaci jak k tomu došlo u jiných hradů v souvislosti s přestěhováním šlechty do pohodlnějších zámků.

BUCHLOV KÁMEN
skalisko
535,5 m n.m., 1,5 km vsv. od obce Staré Hutě
Plochý, zčásti zalesněný hřbet s 12 m vysokou, izolovanou pískovcovou skálou. Se jménem tohoto skaliska se setkáváme již ve smlouvě datované 6. července 1555 (...pod skalu, slove Buchlov kamen...) mezi Janem Ždánským ze Zástřizl pánem na Buchlově a Janem Greifenfelsem opatem velehradského konventu. Pověst týkající se tohoto skalního útvaru byla dokonce roku 1931 zpracována jako loutková hra Fr. Čechem vydaná tiskem v Holešově roku 1939. Horolezecky nepříliš zajímavá skála, nabízející pouze několik stěnových výstupů (popsáno 6). Výstupy uskutečnili roku 1959 J. a J. Dobrovolní a V. Zavřel.
Nedaleko se nachází drobný skalní útvar tzv. Malý Buchlov kámen.